Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie

Historie obce Žiželice

Území Žiželic bylo osídleno zřejmě již ve 4. století n. l., jak dokazuje nález kostrového hrobu
v pískovně u Nového Dvoru z roku 1924. V hloubce 1,5 m byla pod dvojí vrstvou velkých kamenů objevena kostra ženy, bohatě vybavená různými šperky. Nález byl předán do sbírek německého muzea v Žatci.

Název zněl původně Žuželice, ves lidí Žuželových a během staletí se poněkud měnil:
de Zuzelicz, v Zizeliczich, in Zewlicz, Zijzeliczy, Žiželice, ale od konce 17. století již i německý název Schiesselitz.

První známá zpráva o existenci Žiželic je z roku 1318,kdy je tu uváděn vladyka Beneš ze Žiželic - Beness de Zuzelicz. Pravděpodobně zde ale tento rod sídlil již dost dlouho před tímto datem.

Od 2. poloviny 14. století byly Žiželice rozděleny mezi několik statků, patřících žateckým měšťanům, kteří z výtěžků odváděli část na humanitární účely.

Roku 1453 zemřel Jan ze Žatce, jehož majetek v Žiželicích propůjčil král Janovi Caltovi
z Kamenné Hory. Tomu připadlo roku 1460 také dědictví po zemřelém Koblenzerovi. Zástupci města Žatce proti tomu protestovali a Calta jim musel přenechat 16 kop grošů,plynoucích ze statků v Žiželicích. Po smrti Jana Calty připadl roku 1465 jeho majetek, který mu v Žiželicích ještě zbyl, tj. 5 kop a 18 grošů, jako odúmrť králi Jiřímu z Poděbrad. Ten to postoupil Janu Pytlíkovi ze Zvoleněvsi a Václavu ze Solopysk:Městská rada Žatce opět protestovala a po letech se svým požadavkem uspěla.

Na začátku 16. století patřila tzv. hořetická část Žiželic k panství Vintířov. Jeho majitel Opel
z Fictumu zřídil ale na svém hradě Šumburk penězokazeckou dílnu na ražbu falešných mincí. Když byl prozrazen, zachránil se útěkem za hranice. Majetek mu však byl zkonfiskován a král Ferdinand I. přenechal roku 1532 vintířovské panství i s částí Žiželic Albrechtu Šlikovi.

Po skončení třicetileté války byla sestavena tzv. berní rula, aby byl zjištěn stav majetku v Českém království a mohly být správně vyměřeny daně. Údaje berní ruly z roku 1654 potvrzují majetkovou roztříštěnost Žiželic. Vesnice je v ní uvedena pětkrát.

Roku 1660 byla v Žiželicích postavena kaple Navštívení P. Marie. Na počátku 18. století byla barokně přestavěna a roku 1882 důkladně zrekonstruována. Při této rekonstrukci byla ale zničena hodnotná výmalba kopule. Další opravy byly roku 1928 a 1970. Kaple byla přifařena
k Hořeticím a bohoslužby se v ní konaly jednou týdně a při svatbách nebo pohřbech. V současnosti se zde již bohoslužby nekonají.Je památkově chráněná.

Jedna ze zdejších nejstarších rodin byli Kunzovi z č.6,kde bývala i kovárna. Pozemek, kterému se i na začátku 20.století říkalo"am Weinberg" je dokladem toho, že se dříve pěstovala vinná réva.

Před domem č. p. 23 u odbočky silnice do Hořetic stojí barokní kamenný kříž z roku 1773. Dochovaly se i dva další kamenné kříže z roku 1773 - jeden je u kostela, druhý stojí v parčíku
u obecního úřadu, stejně jako Boží muka z roku 1695 s německým nápisem a reliéfem P. Marie, Ukřižování a Dvou světců.Sloup i kříže jsou zapsány v seznamu památek.

V letech 1694 - 1704 tvořila část Źiželic, Hořetice, Voděrady a Bílence statek Bílence, patřící Kolovratům Krakovským.

Podle Schallera patřily roku 1787 již téměř celé Žiželice k Hořeticím a měly v té době 38 obytných domů, jen 8 z nich patřilo Žatci. Tamější deskový statek patřil Františku Nesslingerovi.

Do roku 1797 navštěvovaly zdejší děti německou školu v Hořeticích.Teprve 29. 8. 1796 dostaly Žiželice povolení zřídit soukromou školu, která byla roku 1821 povýšena na triviální. Roku 1832 ji navštěvovalo 36 dětí.

Roku 1850 se Žiželice staly samostatnou správní jednotkou s voleným starostou. V té době měly 60 domů s 355 obyvateli. Počet domů dále vzrůstal.

Na začátku 20. století napájela zdejší studny i malý panský rybník voda z potoka,vodovod měly jen domy č.p. 31 - 41 a 57. Na severním břehu potoka byla nainstalována pumpa, poháněná větrem, která čerpala vodu do poplužního dvora na Jánském vrchu.

V letech 1902 a 1904 byly na parcelách č. 562,887 a 478 podnikány pokusy s dolováním uhlí.
V hloubkách 70-90 m musely být ale práce zastaveny pro silné průvaly spodní vody. Dolování
v hloubce 34 m nebylo rentabilní, sloj byla vysoká jen něco málo přes jeden metr.

Po skončení 1. světové války tu žilo v 63 domech 347 Němců a již 59 přihlášených Čechů. Mohli proto uvažovat o zřízení české školy, aby děti nemusely dojíždět do Žatce. Začátky ale nebyly snadné. I když bylo 10. 9. 1919 zřízení české školy povoleno, Němci nechtěli žádnou budovu uvolnit. První správce školy odešel, protože se mu nepodařilo nic prosadit. Teprve František Polánek začal roku 1921 o českou školu tvrdě bojovat. Na jeho naléhání byla české škole nakonec uvolněna jedna místnost v č. p. 4, ale s prohnilou podlahou, vytlučenými okny
a nefunkčními kamny.Po dalších nekonečných jednáních a průtazích způsobených Němci, byla pro českou školu upravena jedna místnost v č. p. 45, kde děti již netrpěly zimou.Začátkem roku 1923 získal i učitel a správce školy v jedné osobě pro sebe jednu místnost vedle učebny.V roce 1924 se na nátlak ministerstva podařilo koupit od firmy Hille - Dittrich pozemek a mohla začít stavba vlastní české školy. Byla slavnostně otevřena za účasti mnoha hostů i školního inspektora Karla Polánka ze Žatce dne 11. října 1925.

I za první republiky byla většina obyvatel zaměstnána v zemědělství. Největší statek tehdy patřil Řehákům, kteří jej koupili také od firmy Hille - Dittrich. Hlavní plodinou bylo obilí, cukrovka a v prvních letech i chmel.

V údobí mezi dvěma světovými válkami nebylo soužití Čechů s Němci nejlepší, i když ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1929 zde kandidovalo kromě 6 německých i 5 českých stran. K těm dobrým stránkám té doby patřila elektrifikace obce.

V roce 1938 docházelo neustále k potyčkám s provokujícími Němci, dokonce i mezi dětmi.
V říjnu 1938 odešla většina Čechů do vnitrozemí, zůstalo jich zde jen pár. Přesto již 18. 5. 1945 byla sestavena správní komise, jejímž předsedou se stal Josef Ziegler. Hlavním úkolem bylo dosídlení obce, zajištění bezpečnosti a majetku Němců.

Přišel však rok 1948 a přinesl socializaci vesnice - státní statek tu vznikl již v říjnu 1948,
JZD v roce 1950. O tři roky později došlo k jejich sloučení. Při územní reorganizaci v roce 1960 se Žiželice na 10 let spojily s Hořeticemi. Ve stejném roce byla v obci dokončena kanalizace, i když čistírna odpadních vod se začala budovat až v roce 1984. Budova národního výboru, dnes obecního úřadu, byla postavena roku 1965, výstavba tří panelových domů začala roku 1974, stejně jako výstavba vodovodu.

V 80. letech pracovalo 135 zdejších obyvatel v Hospodářském středisku státního statku, jehož ředitelství bylo v Postoloprtech.

V Žiželicích byli sportovci velmi aktivní, vybudovali si a dál upravovali fotbalové hřiště. Také knihovnu, umístěnou v budově NV, si obyvatelé pochvalovali. Rovněž akce, pořádané v kulturním domě - jako plesy, různé oslavy, i velikonoční a májové, byly hojně navštěvovány.

V polovině 80. let byla opravována zvonička, postavená na místě bývalé dřevěné zvoničky. V její kopuli byly nalezeny staré listiny, obsahující zprávy o její stavbě i o poměrech, které zde tehdy vládly.

Byla také uzavřena mateřská škola, protože těch nejmenších dětí ubývalo. Státní statek se
ale o zbylé postaral, odvážel je do MŠ ve Velemyšlevsi.

Druhá polovina 80. let přinesla Žiželicím a Hořeticím velké starosti. Složiště popílku tušimické elektrárny ve Vysočanech začínalo být plné a pro další složiště bylo vybráno hořetické údolí. Vedly k tomu i ekonomické úvahy, nemuselo by se budovat nové potrubí až z ETU. Tím ale hrozila likvidace nejen Hořeticím,ale i části Žiželic,protože hygienické pásmo sahalo až k obci. Rada NV proto požádalo ONV v Lounech,aby jednal o zabezpečení náhradní výstavby bytů, ale hlavně aby vyjednal pro složiště jiné místo. Také obec poslala řadu protestů a žádostí a nakonec uspěla. Do vysočanského složiště se ještě nějakou dobu plavilo, pak ale došlo ke změně technologie a dnes se popílek ukládá v pevné formě do vydolovaných prostor.

Listopadové události roku 1989 vnesly mezi zdejší lidi hodně vzruchu. Ti starší se obávali, co bude dál, mladí založili OF, které zpočátku ve volbách vítězilo. NV se změnil na obecní úřad. došlo ke změně ve složení zastupitelstva a stoupal zájem u koupi pozemků a domů.Ty se však nemohly prodávat ihned, muselo se počkat, jestli se o ně nepřihlásí původní majitel. Rok 1991 vyl již zasvěcen restitucím, tj . navrácení majetků, zabraných lidem v roce 1948. Stoupal také počet soukromého podnikání. V roce 1993 byla v Žiželicích zrušena farma st. statku a většina polí byla v restituci vrácena původním majitelům.Zrušení farmy ale také znamenalo pro mnohé ztrátu zaměstnání, i když část farmy si pronajal p. Držálek, který pak tři roky hospodařil na 974 ha. Dnes jsou zdejší pole pronajata soukromníkům.

Ve dnech 18. - 19. 11. 1994 proběhly volby do obecního zastupitelstva, ve kterých již zvítězilo Sdružení nezávislých kandidátů.

Vzhledem ke stále stoupajícímu z nečišťování ovzduší se řada obyvatel rozhodla přejít z tuhých paliv na elektrické vytápění, což umožnila v polovině 90. let rozsáhlá elektrifikace obce.Jako první bylo vytápění elektřinou zavedenou do panelových domů,jejichž správu převzalo od OSBO právě založené bytové družstvo Žiželice. V roce 1997 byla kvůli malé vytíženosti zrušena zdejší pošta a zásilky jsou zajišťovány motorizovaným doručováním.

V Žiželicích bývala vždy věnována pozornost práci s dětmi. Pořádaly se pro ně různé akce a slavnosti.Koncem 90. let došlo ale ke zrušení Svazu žen i požárního oddílu a nebyl nikdo,kdo by tyto akce organizoval. S dětmi dnes opět pracují sportovci a byl také založen Sbor dobrovolných hasičů. Dobře tu pracuje i oddíl myslivců.

Dnes jsou Žiželice docela prosperující obcí,kdy obyvatelé naleznou vše, co potřebují. Již dávno nechodí na vlak do Hořetic, mají vlastní železniční zastávku. Jsou tu tři obchody, obchod s průmyslovým zbožím, dvě pohostinství a v objektech bývalého St. statku působí firma KOVO Žiželice, která zaměstnává většinu mužů ze Žiželic i Stroupeče.

Tabulka ukazuje počty obyvatel a domů od roku 1869:

Rok

1869

1880

1890

1900

1910

1921

1930

1950

1970

2001

Obyv.

385

356

378

434

425

407

417

202

223

252

Domy

51

56

58

62

67

63

64

66

46

50


V polovině 80. let k Žiželicím patřily osady Hořetice, Minice, Přívlaky, Stroupeč, Truzenice, Velemyšleves a Zálezly. V současnosti jen Hořetice, Přívlaky, Stroupeč a samota Stroupeček, počet obyvatel ale v obci stoupá.

Historie obce Hořetice

Název Hořetice zněl podle profesora A. Profouse nejdříce jako Hořutice a znamenal ves Hořutových lidí, Hořuticů. V písemných pramenech se název vsi objevil prvně roku 1327 jako majetek Petra a Vlada z Hořetic. Jejich podpisy - Petrus et Wlad de Horuticz - jsou na jedné kupní smlouvě oseckého kláštera. Ves ale zřejmě existovala dříve, protože zdejší kostel je starší, snad již ze 12. století. Platil 30 grošů papežského desátku, což znamená, že patřil k těm lépe dotovaným prebendám.

Jiný Vlad - Blado de Haratitz - je zde uváděn roku 1364,i když podací právo ke zdejšímu kostelu měli v letech 1356 - 1370 bratři Jarohněv, Petr a Čáslav z Hořetic. Ti jmenovali zdejším farářem svého příbuzného Smila. Potomci Blada sídlili na Soběchlebích, ale stále se psali z Hořetic.

V dalších letech jsou v Hořeticích uváděny tři statky. Jeden patřil roku 1386 bratrům Janovi a Smilovi, druhý Peškovi (1386 - 1396) a Nechvalovi (zem. 1404) a třetí byl Ctiborův (zem.1386). Po něm přezval statek syn Jan. Když Pešek z Hořetic zemřel, propůjčil král Václav jeho statek Šatkovi, křivoklátskému purkrabímu.

Na počátku 15. století měl tu největší statek a tvrz Pešík z Vlčic.Kromě něho a Judiy (dcera Šatkova) měl v Hořeticích majetke i Jan, syn Zdenka z Tatinné.Když roku 1434 zemřel, propůjčil král Zikmund všechna jeho práva Buškovi Caltovi z Kamenné Hory. V listině z roku 1437, která toto propůjčení potvrzuje, je doložena i zdejší tvrz. Ta stávala v údolí Hutné a často trpívala záplavami. Ve třicetileté válce byla nejdříve poničena a pak vypálena. Do dnešních dnů se z ní nic nedochovalo.

Berní rula vykazuje roku 1654 Hořetice jako statek Horadice, patřící k Záluží u Mostu, jehož majitelem byl Martin Michna z Vacínova. Bylo tam šest selských usedlostí, ale jedna byla pustá a jeden sedlák byl současně i pekařem. Z deseti zdejších chalup byly také dvě pusté a jeden chalupník měl šenk. Celkem tam bylo šest potahů, 24 krav, 20 jalovic, 23 sviní a 36 koz. Roku 1694 se vsi Hořetice se Žiželicemi od statku Záluží oddělily a spolu s Bílenci utvořily statek Bílence a Voděrady. Roku 1704 byly ale obě vesnice od tohoto statku zase odděleny jako samostatný statek Hořetice.

Celkové rozdělení Hořetic po třicetileté válce není ale úplně jasné. Kromě shora uvedeného statku, patřícího k Záluží, tam musel být ještě svobodný dvůr Jakuba Laixe, tvořený také dílem vsi Tvršice. Roku 1674 byl zakoupen klášterem v Dolním Ročově a převeden z rubriky svobodných dvorů do stavu duchovního. Roku 1677 byl po vyrovnání mezi klášterem a hrabětem ze Sincendorfu připojen k panství Postoloprty, roku 1682 připojen ke statku Velichov a roku 1865 opět oddělen jako samostatný statek Tvršic

Roku 1689 byl za Leopolda Michny z Vacínova zdejší kostel sv. Vavřince přestavěn a prodloužen. Je jednolodní, obdélný se čtvercovým presbytářem, valeně zaklenutou vstupní předsíní na jižní straně a s asymetricky připojenou čtvercovou plochostropou sakristií na východní straně. Loď je kryta rovným stropem se štukovými rámy.Hlavní oltář byl barokní a měl sochu sv. Jana Nepomuckého. Také oltář P. Marie Bolestné byl barokní z počátku 18. století, varhany byly rokokovém stejně jako oltář sv. Antonína Paduánského z druhé čtvrtiny 18. století.

Z roku 1720 je socha sv. Jana Nepomuckého, která stávala u fary, jejíž secesní jednopatrová budova byla postavena roku 1908 na místě té staré přízemní.

V 18. století chodily děti do školy do 4 km vzdálené Stranné. O zřízení vlastní školy se Hořetice snažily dlouho, ale podařilo se jim to až roku 1795. Nová školní budova byla postavena roku 1893.

Watterich roku 1845 uvádí v Hořeticích 56 domů, 239 obyvatel, pivovar a cihelnu. Kotyška
o 50 let později sice o 5 domů méně, ale zato již 336 Němců a 30 Čechů.

Kolovratům Hořetice patřily až do roku 1861, i když po roce 1850 jim patřily již jen statky, protožeobce se staly samostatnými správními jednotkami. V letech 1861-1872 byly oba statky v majetku rodiny Bubnů z Litice, která je prodala továrníkovi Františku Matoušovi. Roku 1900 je koupili továrníci Hille a Dittrich.

V německé kronice jsou zapsány také různé útrapy,kterým byly v 19. století Hořetice vystaveny - např. velká krupobití, která poničila úrodu postihla ves 15. 9. 1816, 24. a 25. 1830,
2. a 4. 5. 1831, 26. 4. 1846 a 6. 7. 1835, kdy bylo spojeno s povodní. Další velké povodně byly
v letech 1834, 1845, 1846, 1881, 1886 a 23. - 24. 3. 1897. Hořetice sužovaly také požáry,hlavně v letech 1809 - 1818. Roku 1840 sem byly zavlečeny neštovice, na které zemřela řada zdejších obyvatel.

Dne 4. února 1871 byl zahájen provoz na železniční trati Praha - Žatec - Rakovník,vedoucí přes Hořetice, kde bylo postaveno nádraží.

Na konci 19. století měly Hořetice již poštovní úřad s telefonem i telegrafem.Začátek 20.století přinesl 1.světovou válku a po ní vznik ČSR.V roce 1921 zde žilo v 63 domech 336 Němců a 30 Čechů, četnickou stanici měli ve Velemyšlevsi a po zdravotnické stránce patřili obyvatelé k Žatci. V polovině 60. let 20. století měly Hořetice 267 obyvatel, v polovině 80. let již jen 180.

Následující tabulka ukazuje vývoj počtu obyvatel a trvale obydlených domů:


Rok

1869

1880

1890

1900

1910

1921

1930

1950

1970

2001

Obyv.

291

333

368

363

350

366

387

222

217

77

Domy

43

49

51

60

60

63

72

61

49

27


Roku 1960 se Hořetice připojily k Žiželicím. Po pěti letech tu byla otevřena mateřská škola, opravena budova školy a zavedeno zářivkové osvětlení. Před volbami v roce 1971 se ale Hořetice spolu s Přívlaky a Stroupčí od Žiželic zase oddělily.

V letech 1982 - 3 byly zde zbourány domy č .p. 5, 27 50, ale byla také provedena rekonstrukce kulturního domu a přístavba Pohostinství. Vlivem zvýšené hladiny spodních vod tu došlo k sesuvům půdy a poškození tří obytných domů a kravína st. statku.

Roku 1985 začaly Hořeticím velké starosti. Složiště popílku tušimické elektrárny ve Vysočanech bylo skoro plné a hledalo se místo pro vybudování nového složiště. Nejekonomičtější se zdálo přehradit sypanou hrází hořetické údolí. Nemuselo by se budovat nové potrubí, jen by se prodloužilo to stávající a poukazovalo se i na to, že Hořetice jsou stejně ohrožovány sesuvy půdy, způsobenými spodní vodou, posílenou ještě průsakem vody z nádrže.Do dvou let by měly být Hořetice zrušeny a plavení popílku do nové nádrže mělo začít v roce 1994. Byla proto zbořena desítka domů a zbytek mobiliáře zdejšího kostela sv. Vavřince byl převezen do kostela v Libočanech. Koste l je ale stále ještě zapsán v seznamu památek. Socha sv. Jana Nepomuckého, která stávala u kostela, byla přenesena do areálu kostela U Matky Boží v Lounech.

Po naplnění vysočanského složiště se začal již upravený popílek ukládat v tuhé formě do vydolovaných prostor.

Obnova Hořetic mohla začít. Roku 1993 byla znovu zřízena prodejna, v restituci byl vrácen kulturní dům, zámeček i č. p. 6, byla zbourána škola a opraven hřbitov. V roce 1993 ale Hořetice uvažovaly i o odtržení od Žiželic, ke kterým se před rokem znovu vrátily a chtěly být připojeny k Hrušovanům, ke kterým v minulosti dlouho patřily. Pak se situace zklidnila. Zámeček byl prodán soukromníkům a opraven, hospoda byla opravena na byty a místo prodejny sem zajíždí 2x týdně pojízdná prodejna.

Historie obce Přívlaky

Přívlaky, německy Pröhlig, od roku 1992 opět část obce Žiželice, leží poblíž levého břehu řeky Ohře v nadmořské výšce 228 m. Od Žatce jsou vzdáleny 7 km na SZ.

Název Přívlaky vznikl podle profesora A. Profouse ze slova převlaka a označoval ves v říčním údolí, kde bylo výhodnější kousek cesty zboží přenést,převláčet,protože řeka tam vytvářela větší okliku než se zase vrátila po původního směru a po cestě to bylo rychlejší.

První známá písemná zmínka o existenci Přívlak je v darovací listině z roku 1165, kdy slovem Preolac bylo označeno jen pole. To král Vladislav I. daroval spolu s vesnicí Doudleby waldsasskému klášteru.Další listinou z roku 1185 tento dar potvrdil papež Lucius, ale Přívlaky jsou tam označeny již jako ves. To ukazuje, že se klášter snažil svá území co nejrychleji osídlit. Existuje ale i názor, že během těch 20 let Přívlaky a Doudleby splynuly. Roku 1194 přikoupil klášter další polnosti v okolí, které byly roku 1196 osvobozeny od daní.

Je doloženo, že již ve 13. století se na návrších u Přívlak pěstovala vinná réva. Další zprávy se však z této a následující doby nedochovaly.

Roku 1437 prodali Bartoloměj a Petr z Přívlak své dědické statky, 8 kop ročních důchodů atd. svému bratrovi Mikulášovi, který zemřel roku 1453. Přes protesty zmíněných bratrů daroval král Ladislav Mikulášův majetek Čenkovi z Klingenštejna, který svá práva převedl na Jana z Kamenné Hory. Tomu připadl také ten majetek z Přívlak, který po smrti měšťana Jana ze Žatce převzal jako odúmrť král.

Později, až do roku 1560, drželi Přívlaky Veitmilové, majitelé Chomutova.Z dalších majitelů to byli Libnauerové (Libnourové), kteří tu na začátku 17. století vybudovali tvrz a pak Johnové. Kolem roku 1600 koupil Přívlaky a Stroupeč Kašpar Belvic z Nostic, ale nepodržel je dlouho, již před třicetiletou válkou patřily Přívlaky Žďárským ze Žďáru.

Třicetiletá válka Přívlaky hodně poničila. Statek s krčmou byl roku 1654 pustý, jen jeho pole užívala vrchnost - Adam Felix Údrčský z Údrče,kterému patřila také Stoupeč.Žilo tam tehdy šest chalupníků a berní rula uváděla, že "ta ves jest na stavení dokonce zpustlá, rolí žitné, luk mále, dobytkem a obilím živí jsou".

Roku 1670 se oddělením od statku Stroupeč vytvořil samostatný statek Přívlaky, který byl roku 1683 připojen k panství Ahníkov. Po třech letech se znovu oddělil jako samostatný statek.

Později náležely Přívlaky Šmidgrabnerům a od roku 1694 Kulhánkovi z Klaudenštejna. Roku 1706 byl východně od vsi na ostrohu nad řekou postavena barokní socha sv. Jana Nepomuckého, shlížející na celé údolí Ohře. Povídá se, že hlídá, aby tu neškodily povodně.
Do podstavce sochy je vsazen z pískovce tesaný erb. Nahoře je letopočet 1706 a pod erbem monogram I A V S P - Iohann Adam Schroll ze Schrollenberku, Pröhlig. V době vzniku sochy patřily Přívlaky stále ještě Kulhánkům z Klaudenštejnu, ale Jan Adam se již před rokem 1693 oženil s jejich dcerou Marií Eliškou. V roce 1706 byl Schroll povýšen do rytířského stavu a možná, že právě toto povýšení dalo impuls k pořízení sochy.

Podle Schallera měly Přívlaky roku 1787 starý zámek s poplužním dvorem, 17 dalších domů a patřily k Novému Sedlu. Tím starým zámkem zmínil Schaller zřejmě tvrz, ale žádné další zprávy se o ní nepodařilo najít.

Na začátku 19. století patřily Přívlaky spolu se Stroupečkem rytíři Josefu Schreiterovi ze Schwarzenfeldu a jeho potomci vlastnili tyto spojené statky až roku 1870.Od roku 1850 jim však patřily jen statky, obce se již staly samostatnými správními jednotkami.Svoji samostatnost však Přívlaky ztratily hned roku 1868, kdy se staly osadou obce Stroupeč.

Z dalších majitelů jsou známí: dr. Jan Damm (1870 - 1874), baron Jindřich Zessner (1874 - 1879) a pak Zulegerové,kterým statek Přívlaky patřil ještě na začátku 20. století. Tehdy zde stálo 23 domů se 126 Němci a 20 Čechy. Farou patřily Přívlaky ke Stranné.Allodiální statek Zulegerů, ke kterému stále ještě patřil zámek a dvůr ve Stroupečku, měl výměru 210 ha, z toho 112 ha byla pole, 5 ha louky, 6 ha zahrady, 14 ha chmelnice, 46 ha pastviny, 9 ha byly potoky a řeka,
18 ha cesty, neplodná a zastavěná půda. Po první světové válce zde v roce 1921 žilo 22 Čechů.

Zulegerovi se nejvíc zasloužili i o postavení zdejší kapličky. Dochoval se německý zápis
z 10. 3. 1924 o tom, že Zulegerovi zaplatili veškerý stavební materiál i jeho odvoz. Také zedníci, tesaři a další pracovali na stavbě zdarma. Zvon zakoupila obec od firmy R.Herold z Chomutova.

Když byla v roce 1925 ve Stroupči otevřena česká škola a zdejší české děti do ní začaly chodit, nastaly rodičům problémy. Dostávali výpovědi z práce a Čechů ubývalo.V roce 1930 se k české národnosti přihlásili jen tři.

Následující tabulka ukazuje počty obyvatel a trvale obydlených domů:

Rok

1869

1880

1890

1900

1910

1921

1930

1950

1970

2001

Obyv.

171

178

146

148

153

158

139

32

13

1

Domy

24

25

23

25

23

22

22

20

8

1


Z tabulky je zřejmé, že odsunem Němců po 2. světové válce se počet obyvatel značně snížil.
Při územní reorganizaci v roce 1960 byly Přívlaky připojeny k Žiželicím, ale v roce 1976 se zase oddělily a připojily se k již samostatným Hořeticím. K Žiželicím se vrátily až v roce 1992.
V polovině 60. let 20. století tu žilo ještě 30 obyvatel, teprve pak se začal jejich počet dále snižovat.Dnes jsou Přívlaky místem, kde stojí nově opravená kaplička a jen jeden dům je trvale obydlený, i když i další obyvatelé zde žijí téměř trvale. Přihlášeni k trvalému pobytu jsou ale jinde.Kromě toho tu stojí 7 rekreačních chalup, z toho č. p. 17 je opravená "hrázděnka" a č. p. 6 nově postavený domek. Dále je zde ještě statek č. p. 1, který dostal p. Fiala v restituci po otci
a tři chaty u řeky. Také bývalá Zulegerova cihelna byla upravena na rekreační objekt. Obchod tu není, nakupovat se chodí většinou do Stroupče, příjezdová cesta je však ve velmi špatném stavu.

Historie obce Stroupeč

Název Stroupeč odvozují Němci z podstatného jména Gestrupp = roští, ale profesor A. Profous z osobního jména Strúpek. Název se během staletí příliš neměnil: 1291 - Strupch, 1384 - Strupcz, 1386 - Straupcze, 1405 - Strupczek, 1544 - Straupczij. Jen od roku 1579 se objevuje název Weliky Straupecž, Gross Straupitz atp. kvůli odlišení od Malého Stroupče, patřícího
k panství Nové Sedlo.

První známá písemná zmínka o existenci vsi Stroupeč je z roku 1291, kdy patřila waldsasskému klášteru cisterciáků. Klášter větší část vsi koupil od členů bohaté žatecké rodiny Hismannových. Potvrzuje to listina krále Václava II. z 27. 4. 1291.Kromě toho tu ještě byly další statky. Roku 1318 tu stál vladycký statek, na kterém sídlil Staš, zakladatel rodu Stroupeckých ze Stroupče (Sthas de Strupcye).

Ve 14. století tu byly další drobné statky - např. v letech 1360 - 1378 vlastnil zde dvůr žatecký měšťan Petrus, který ho zastavil sestře pražského měšťana Františka Eisnera. Ze Stroupeckých je z roku 1386 znám Petr, jehož podpis je na jedné smlouvě. Jiný zdejší statek prodal žatecký měšťan Mikuláš Meduslini Ottlinovi Pelliferovi, který z něho roku 1390 odkázal žateckému chudobinci (špitálu) na Pražském předměstí 12 kop pražských grošů ročního důchodu.

Třicetiletá válka Stroupeč hodně poničila, ještě roku 1654 tam byly dvě pusté selské usedlosti a tři pusté chalupy. Obydleno bylo jen pět chalup a také dobytka tu bylo málo, celkem jen čtyři krávy, osm jalovic a jedna koza. Berní rula uváděla, že "ta ves má stavení zpustlé, rolí žitné kamenité, luk s potřebu, dobytkem a obilím živí jsou". Byl tam ale i pivovar, který vařil na čtyři sedmi věderní sudy.

Roku 1670 byla od statku Stroupeč oddělena ves Přívlaky. Roku 1706 byla postavena na ostrohu nad údolím Ohře př i cestě ze Stroupče do Přívlak barokní sochu sv. Jana Nepomuckého.

Roku 1728 byla Stroupeč spojena se statkem Nové Sedlo a Chudeřín. Po jedenácti letech byla od Nového Sedla opět oddělena a připojena ke statku Hrušovany, který patřil městu Chomutov a byl spravován z městského statku Krásná Lípa.Město Chomutov koupilo Stroupeč od hraběte Klebelsberka a drželo ji poloviny 19.století.Tereziánský katastr český roku 1748 uvádí, že zdejší poddaní nemají vlastní potahy a musí si nechat pole obdělávat jinými. Proto mají málo obilí a konají také jen ruční roboty.

Roku 1787 měla Stroupeč podle Schallerovy topografie 21 domů a rozdělený poplužní dvůr.

Začátkem 19. století byla většina zdejších statků emfyteuticky (dědičně propachtována) rozdělena mezi obyvatele a po roce 1850, kdy se obce staly samostatnými správními jednotkami,předána plně do jejich vlastnictví. Obec vykoupila i ty pozemky, které ještě patřily Chomutovu.

Když roku 1813 táhly tudy ruské oddíly do bitvy proti Napoleonovi, zemřelo ve Stroupči hodně ruských vojáků. Pochováni byli kousek za vsí.

Stroupči se nevyhnuly ani požáry - roku 1842 vyhořely domy č.p. 21 a 22, roku 1846 část horní vesnice a roku 1869 téměř celá dolní část vsi.

Roku 1850 se i Stroupeč stala samostatnou obcí s voleným starostou a osadou Malý Stroupeč a od roku 1869 i s Přívlaky.

Až do roku 1893 chodily děti do školy v Hořeticích, pak získala obec vlastní školu a v její nové budově se začalo vyučovat 1. 1. 1893.Začaly tam také chodit děti ze Stroupečku a Přívlak a od následujícího roku také ze Tří Dvorů.

V 70. letech 19. století se zde začalo dobývat uhlí, ale kvůli nerentabilnosti byly doly brzy uzavřeny.

Na konci 19. století zde stálo 20 domů se 113 obyvateli - z toho bylo jen 6 Čechů. V roce 1921 se počet Čechů zvýšil na 35 a byla otevřena česká škola.Vše potřebné bylo v Hořeticích, jen četnická stanice a lékař v Žatci.

Odsun Němců po 2. světové válce snížil počet obyvatel přibližně na polovinu, ale dál jich již neubývalo. Pracovali většinou v zemědělství.JZD zde vzniklo poměrně brzy,ale v roce 1960 bylo sloučeno se státním statkem. V polovině 70. let byly postaveny bytovky na návsi.

Při územní reorganizaci v roce 1960 byla Stroupeč připojena k Žiželicím, ale od 1.5. 1976 byla převedena k Hořeticím. K Žiželicím se vrátila až od roku 1992. Po roce 1989 se i zde začalo rozvíjet soukromé podnikání - dnes tu jsou dva podnikatelé, jeden podniká v autodopravě.

Začátkem 90. let zde způsobil zánik státního statku nárůst nezaměstnanosti. Dnes jezdí lidé za prací většinou do Žatce, několik mužů je ale zaměstnáno ve firmě KOVO v Žiželicích. V roce 1994 ukončilo také Spotřební družstvo Jednota užívání zdejší prodejny v č. p. 5. Prodejna pak byla ještě několik provozována soukromě, dnes je však opět uzavřena a do vsi zajíždí 2x týdně pojízdná prodejna. Začalo se také jednat o výstavbě kanalizace a čistírny odpadních vod.
Z plánu však sešlo pro nedostatek peněz. V 90. letech tu ale byl jeden malý domek, stojící poblíž bývalé školy, upraven na klubovnu, kde se odbývají všechny významnější události ve vsi
- např. narozeniny. Obyvatelé Stroupče se všichni dobře znají a prožívají vše společně. Vedle klubovny bylo upraveno i malé hřiště pro děti. Bývalá škola i mateřská škola byly upraveny na byty, kaplička na návsi byla zbořena začátkem 80. let. Ve vsi ale stále stojí hezky upravená usedlost č. p. 5, zapsaná v seznamu památek pod číslem 5/1448.

Rok 2002 byl však posledním rokem, kdy se tu sklízel chmel.V roce 2003 již zůstaly chmelnice pusté.

Následující tabulka ukazuje vývoj počtu obyvatel a trvale obydlených domů od roku 1869:

Rok

1869

1880

1890

1900

1910

1921

1930

1950

1970

2001

Obyv.

123

107

113

150

178

146

138

75

72

110

Domy

25

25

20

28

24

24

25

25

17

25

Blízká Ohře je rájem pro rybáře. Voda pod vodní nádrží Nechranice je tak čistá, že mohla být označena za pstruhovou. Stroupeč má ještě jednu zvláštnost. Stráně za vsí po obou stranách silnice Stroupeč - Hořetice jsou přírodní památkou s významným, dosud ne zcela prozkoumaným nalezištěm druhů hmyzu.

Historie obce Stroupeček

Stroupeček, německy Klein Straupitz, leží přibližně 0,6 km na SZ od Stroupče. I o něm je první známá zpráva z roku 1291, kdy král Václav povrdil waldsasskému klášteru cisterciáků vlastnictví dvou lokalit "Strupch": Wenceslaus rex (monio Waldsas) duas villas Strupch (emtas a civibus Sacensibus confirmat).

Stroupeček byl v podstatě vždy jen osamocený zámeček se dvorem a dokladů k němu se dochovalo jen minimálně.Kolem roku 1405 patříval ke statku Přívlaky.
V 16. století - až do roku 1598 k Sedčicím. Z roku 1598
je v deskách zemských zápis o prodeji dvoru "Maly Straupecz" i s ovčínem Novému Sedlu. Další držení Stroupečku je nejasné. Teprve zpráva z roku 1728 hovoří
o Karlu Pottpuschovi z Pottpusch,který koupil Stroupeček i Přívlaky a připojil je ke svému Novému Sedlu. Zemřel mladý, majetek zdědila jeho matka Marie Klára, rozená Kulhánková z Klaudenštejna a ta roku 1754 odkázala Stroupeček spolu s Chudeřínem a Novým Sedlem svému synovci Karlu Adolfu Kulhánkovi. Na začátku 19. století patřil Stroupeček opět k Přívlakům.

Děti ze Stroupečku chodily až do roku 1893 do školy do Nového Sedla, teprve pak začaly docházet do školy do Stroupče.

Chytilův místopis popisuje Stroupeček jako samotu, patřící k obci Stroupeč, která vše potřebné má v Hořeticích, jen zdravotnické služby a četníky Žatci. Podle současných katastrálních plánů však Stroupeček leží na katastru Přívlak.

V době, kdy se po válce chmel v okolí pěstoval podstatně více, bydlívali zde brigádníci, přijíždějící sem za prací na chmelnicích. Ještě v polovině 90. let byl zámek v dobrém stavu. Dnes patř í firmě, zabývající se pěstováním chmele. Je však neobydlený, bez oken, ale zdálky pořád ještě vypadá hezky a romanticky.

V jeho těsné blízkosti je skupina památných stromů - 11 dubů l etních a jeden jilm habrolistý. Nejmohutnější dub je 500 let starý a působí velmi impozantně.